Pracovat s dětmi je jako plnit nákladem prázdné loďky

| Autor: Jiří Majer | Rubrika: rozhovory | Vydáno dne: 2. 7. 2009 |

Vedoucí odboru školství ostravského magistrátu Ing. Marta Szücsová, laureátka Ceny Přístav 2009Rozhovor s laureátkou Ceny Přístav 2009 Ing. Martou Szücsovou, vedoucí odboru školství ostravského magistrátu a členkou komise rady městského obvodu Ostrava-Jih pro školství, mládež a sport

Právě jste obdržela Cenu Přístav, udělovanou obětavým úředníkům a úřednicím za jejich přínos rozvoji mimoškolní práce s dětmi a mládeží. Lze ji chápat jako výraz uznání, ale i jako prezentaci dobrého příkladu pro ostatní. Jaký dojem z této pocty máte Vy?
Jsem celkem pyšná na to, že jsem dostala nějakou cenu, protože většinou si lidé ani nevšimnou, že se dělá něco pro jejich děti, berou to jako samozřejmost. Velice mě těší, že si toho někdo všiml a že takovou cenu mám.

Na komunální úrovni jste se zasadila o několik dnes již tradičních akcí, mezi něž patří Ocenění dětí a mládeže městského obvodu Ostrava-Jih. Jde o ocenění dětí, které kupříkladu pomohly někomu, kdo se ocitl v nesnázích. Který z takto oceněných příběhů dětské pomoci na Vás zapůsobil zvlášť silně?
Oceňování dětí a mládeže – talentovaných a těch, které něco vykonaly ne pro sebe, ale pro své okolí – jsem zajistila nejen v obvodě Ostrava-Jih, ale v celém městě – pracuji na magistrátu statutárního města Ostrava. Silnými příběhy jsou určitě záchrany života, vždyť se jedná o děti ve věku osm, deset let. V rozhodující chvíli neztratí hlavu a jsou schopny poskytnout první pomoc – anebo alespoň upozornit kolemjdoucí, a tím ji přivolat.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní příklad?
Určitě. Zrovna minulý týden jsme udělovali ceny města Ostravy. Dvanáctiletá dívenka pomáhá mamince v domově důchodců; maminka uklízí a dcera jí je k ruce. Když tu vyběhne z jednoho bytu starší paní, že její manžel omdlel a spadl do vany. Ta vana byla plná vody, pán se dusil – zřejmě dostal epileptický záchvat, protože mu šla pěna z úst. Jen díky duchapřítomnosti dívenky, která rychle vytáhla špunt z vany, se dotyčný muž neutopil. Dívenka pak okamžitě zavolala na linku 155, přijela sanitka a záchranáři říkali, že nebýt jí, tak by ten pán určitě zemřel… Takže to jsou takové chvíle, kdy se člověk úplně obdivuje tomu, že malé dítě si ví rady; někdo jiný by třeba utekl, nebo by šel pro tu maminku někam do jiného poschodí, ale ona pohotově zareagovala, nelekla se… Super!

Pětice oceněných Cenou Přístav (vlevo Ing. Marta Szücsová) Zakládala jste TOM Bobři, který byl svého času vyhodnocen jako nejlepší oddíl Severomoravského kraje; Vaši svěřenci a svěřenkyně získali třikrát titul mistrů ČR v branně-turistickém závodě. Kudy se vlastně klikatila cesta, která Vás přivedla mezi tomíky, kde působíte jako lektorka, cvičitelka?
Od svých osmi let jsem chodila do oddílu – tehdy to byl Pionýr, Osmačtyřicítka – který vznikl vlastně ze skautského oddílu, který po roce 1970 už nemohl být skautským... Na ta léta mám (ale) velice pěkné vzpomínky, protože všechno, co jsem se tam naučila, dodnes kopíruji – a práci s dětmi se věnuji od svých osmnácti let. Sama jsem mistryní nejen České republiky, ale Československa v tom turisticko-branném závodě, o kterém jste se zmínil. Takže jakmile jsem měla svůj oddíl, směrovala jsem děti právě k těmto závodům, protože v nich jde opravdu o všestrannost. Od vázání uzlů přes morseovku a hody kriketovým míčkem až po stavbu stanu, určování azimutu v lese, turistické značky a poskytování první pomoci. Je toho tam skutečně hodně. A vlastně veškerou činnost, která se v oddíle děje, pak mohou děti zúročit v tom závodě. A že byli mí svěřenci dobří, to mě jen potěšilo; jak se říká, šli v mých šlépějích…

Jste mimo jiné vedoucí TOM Krokodýl, který se začal zabývat a specializovat na mažoretkový sport. Turistika a mažoretky – jak to jde dohromady?
crdmVětšina lidí by si asi myslela, že to dohromady nejde… Po mateřské dovolené jsem předala Bobry našim plnoletým instruktorům; ten oddíl funguje dodnes. A protože jsem bydlela v jiné části Ostravy, než TOM Bobři působil, založila jsem TOM Krokodýl, abych svoje děti nějak směrovala. Jenže mé děti, jak už to v životě bývá, o jeho pravidelnou činnost moc zájem nejevily. Bavily je tábory a výpravy, to ano, ale schůzky moc ne. Časem si pak našly něco jiného: syn byl hodně vysoký a nadchl se pro basketbal, dcery si zase oblíbily gymnastiku, klavír a oddíl také opustily. Když pak měly už věk na to, aby mohly vést oddíl, k turistice zrovna neinklinovaly. V té době chodily do oddílu mažoretek, jehož vedoucí nebyl příliš přátelský: děti chodily s modřinami – nevěděla jsem, že to je od toho, že když chodí „křivě“, dostanou hůlkou po zádech… Ing. Marta Szücsová při přebírání Ceny Přístav 2009Tak jsem jim říkala: udělejte si z „turisťáku“ přípravku pro svůj mažoretkový oddíl, určitě tam budete mít dětí víc a nebudete mít problém s vystupováním. Mimochodem, děvčata se v tom původním oddíle, kam chodila, se zlou potázala, protože vedoucí asi vůbec nepochopil, oč jde, a mé dcery z oddílu vyloučil, že prý dělají konkurenci. Pro nás to ale byla vlastně vzpruha, injekce. Z Krokodýlu jsme vytvořily stočlenný kolektiv, kde jsou děvčata rozdělena do tří kategorií – a ve všech třech kategoriích jsou vicemistryně Evropy v mažoretkovém sportu. Myslím, že oddíl je tak dobrý proto, že ho vedeme tím způsobem, jak jsem byla zvyklá vést turistický oddíl: mimo jiné hrajeme na každém soustředění etapovou hru, umíme si rozdělat oheň na sněhu, spát „pod širákem“, děti si umí samy uvařit a podobně. Oddíl je zkrátka veden turistickým způsobem – a turistika dává naší činnosti náležitý říz. Pořád se tam vznáší takový ten turistický duch, který normálně ve sportovních oddílech asi není.

Co si myslíte o Bambiriádě, v jejímž rámci Vám byla udělena Cena Přístav 2009?
Bambiriáda je vhodnou příležitostí pro všechny zúčastněné dětské spolky, aby se prezentovaly. Takových šancí jinak moc není. Mažoretky třeba mají hodně příležitostí, ostatní oddíly jich mají ale méně. Na Bambiriádě mohou ukázat všem lidem, co se vlastně u nich děje. V neziskovkách přece nefungují jen výtvarné, keramické kroužky, jak si někdy lidé myslí. Návštěvníci Bambiriády mohou vidět celou škálu činností od kulturních vystoupení přes rukodělné výrobky až po to, že umí tábořit v přírodě, zahrát si, udělat něco pro kolektiv. Myslím si, že Bambiriáda je dobrá akce, na které se lidi seznámí se vším zajímavým a užitečným, co mládež může dělat.

Když se podíváte na malovanou „trosečnickou“ láhev symbolizující Cenu Přístav a vzpomenete si na veškerý ten čas a úsilí věnované mimoškolní výchově dětí a mládeže, k jakému úsudku dospějete? Co Vás napadá?
Vzpomenu si nepochybně na příběh, který jsem kdysi četla a na který jsem nikdy nezapomněla, protože je pravdivý. Přirovnává právě práci s dětmi v mládežnické organizaci k přístavu, kam připlouvají loďky. Většinou jsou rozbité, třeba děravé, a hlavně prázdné. A my, pracovníci s dětmi, je tak jako přístavní dělníci opravujeme a natíráme. A plníme je nákladem tak, aby mohly vyplout do světa – a aby se v něm neztratily. Většinou je to tak, že loďky vyplují, a nikdy se už nevrátí. Ale některé připlují zpátky a podělí se o své zkušenosti. A některé, když třeba plují kolem, tak aspoň houknou na pozdrav. Já si myslím, že alespoň ten pozdrav je odměnou za celou práci, kterou děláme.

Děkuji za rozhovor.


ADAM.CZ (www.adam.cz.cz) - zpravodajský a informační servis sdružení dětí a mládeže
Adresa článku: http://www.adam.cz/clanek-2009070003-pracovat-s-detmi-je-jako-plnit-nakladem-prazdne-lodky.html

Kliknutím Vytisknout tuto stránku