Onehdy jsem se snažila dohonit táborový spánkový deficit. Klaply dveře, jak odcházel syn do práce, a jeho kocour Pirát se rozhodl zkontrolovat ho ze své rozhledny na horním rámu okna – přičemž spadl velký koš, od kterého se pod oknem odrazil. Náš kočičí stařešina Felix, který mi spal stočený u nohou, se lekl toho kraválu, vyrazil přese mne pryč, a při úprku mi nechtě šlápl do oka. Bylo po spaní – ale nejen to – mé oční víčko se na mne šklebilo asi pěticentimetrovým docela hlubokým škrábancem, odhadem tak na tři stehy. Tak jsem to polila peroxidem a pak na to hodila mašličku (pro méně zběhlé – to je kousek leukoplasti, vystřižené do tvaru mašličky či motýlka, kterou se spojí protilehlé strany trhliny). Tedy – její umístění samo o sobě byl cirkusový kousek – představte si, jak si za brýle něco lepíte na oko, druhým na to koukáte, ale moc toho nevidíte, protože tam překážejí vaše vlastní prsty, neb to vše se děje v zrcadle. Uf, hotovo.
Pro jistotu volám na chirurgii. Sestra mi říká do telefonu: to musíte na oční, my tady oči nešijem. A v pozadí slyším hlaholit pana doktora – ale já šiju odjakživa všecko a kdekoliv, jen se přijďte ukázat.
Čekárna k prasknutí, asi 15 lidí, hodinka a půl, jen to hvízdá… Hlavou mi běží naše oddílové úrazy za ta léta. Vlastně vždycky měli dotyční víc štěstí než rozumu. Počtem by vedly asi rozseknuté hlavy sekerkou při stloukání konzerv – zní to hrozně, ale ve skutečnosti to vždy bylo jen maličké povrchové škrábnutí zvíci půl centimetru, jak se to klukům dařilo, dodnes nechápu. Hřebík v noze při rozebírání krajinkových podsad spravila profi náplast a tetanovka od místního pana doktora. Pár ošklivě vyhlížejících pokousání pilou, no, s tím se jezdilo do města na šití. Ruka rozříznutá o konzervu…
Další, prosím!
Usedám v ordinaci. To je ta s tím okem, slyším sestřičku, sundám brýle, pan doktor vstane od psacího stroje a prohlíží mé veledílo zblízka. Pak povídá: „Vždyť to vůbec není vidět! Vy jste si to ošetřila tak profesionálně, že já bych Vám to sice mohl sundat a zašít, ale výsledek bude stejnej, tak to na tom tři čtyři dny nechte a přijďte se v pondělí ukázat.“ A prý, kde jsem se to naučila. „Letitá praxe z oddílu, to víte, pane doktore, když jsme někde ve skalách nebo na táboře mimo civilizaci…“
Zrovna letos před táborem jsme si se synem střihli doškolovací zdravoťáček. Zopáknout pár zásad první pomoci a život zachraňujících úkonů není nikdy na škodu, i když to pak naštěstí není třeba použít.
A ta pochvala od zkušeného praktika mne příjemně polechtala na duši 🙂
Michala Kateřina Rocmanová
