Soutěž pro správnou partu Brána k druhým, kterou vyhlásilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jejímž realizátorem je Národní institut dětí a mládeže a jeho projekt Klíče pro život, se blíží ke své uzávěrce.

    Přesto jsou před všemi, kteří by se do soutěže rádi přihlásili, ještě dny, které je možno využít také k přemýšlení o tom, co jsme jako oddíl, kroužek či neorganizovaná skupina dětí či mladých lidí v průběhu uplynulého školního roku udělali bez nároku na odměnu pro druhé. Řada takovýchto kamarádských společenství už se rozhodla, a tak jsou mezi přihlášenými třeba mladí ochránci přírody, divadelníci, skauti, rybáři či studenti gymnázia – společnost velice pestrá a různorodá. Takže pokud ještě váháte, podrobně se informujte na stránkách soutěže Brána k druhým, a pak už nezbývá nic jiného, než se tam i přihlásit.

    Při vyhlášení Brány k druhým jsme slíbili, že ji budou podporovat některé veřejně známé osobnosti, jejichž životní směřování odpovídá smyslu této soutěže. Jsme rádi, že vám v krátkém rozhovoru můžeme představit prvního z patronů, herce a občanského aktivistu Petra Vacka, člena divadelního souboru Studia Ypsilon. Mnozí jej znají z televize, především z populárního pořadu Pomáhejme si, ve kterém se snaží nejmladší generaci seznamovat s dětmi, jež jsou nuceny překonávat nelehký osud, a učit mladé diváky nahlížet na nejrůzněji znevýhodněné lidi bez předsudků. Petru Vackovi leží na srdci také osud přírody, a to nejen u nás. Proto je zapojen do hnutí Greenpeace. Když jsem Petra Vacka někdy v únoru poprvé oslovila a pověděla mu o soutěži Brána k druhým, téma jej okamžitě zaujalo a byl připraven pomoci. Proto jeho závěrečná slova o nestandardních donucovacích prostředcích berte trošku s rezervou 🙂

    Byl jste jako kluk členem nějakého oddílu nebo party? A co to pro vás tehdy znamenalo?
    Byl jsem členem vodáckého oddílu Argonauti. Za komunistů byl skaut zakázaný, proto jsme nebyli skauti, ale vodácký oddíl TJ PKOJF. Ti kluci, co nás vedli, byli původně členy skautského oddílu Jedenáctka. A díky tomu to byl skautský oddíl se vším všudy. Až na to, že jsme byli kluci a holky pohromadě. Oddíl mě ovlivnil na celý život. A myslím, že to byly ty roky mého života, které patří k nejkrásnějším. Miloval jsem zkoušku samoty, kdy jsem musel být sám 24 hodin a nikdo mě nesměl vidět. Ranní hlídka, kdy se svět mění z černého na černobílý a pak na barevný. Oheň a zpívanda. Spaní pod širákem, kdy se ráno probudíte a koukáte rovnou do nebe…

    Myslíte si, že to mělo vliv na váš dnešní život? A jaký?
    Vliv zcela zásadní, díky tomu dělám herectví, díky oddílu dodnes píšu zvláštním oddílovým písmem – aby byly kroniky čitelné, psali jsme jakýmsi tiskacím druhem písma. A tak dále…

    Kdy a proč jste se rozhodl věnovat svůj čas znevýhodněným dětem v pořadu Pomáhejme si?
    Tehdy mě oslovila jedna známá. Měla hodně nemocnou dceru, a když se jí dcera uzdravila, byla tak šťastná, že se rozhodla dělat něco pro ohrožené děti. Začala psát scénáře pro Pomáhejme si, které tehdy vzniklo, a oslovila mne, jestli bych to nemoderoval. Proč jsem přijal? Protože mě to hrozně zajímalo a bavilo. A proč mě to bavilo? Za to můžou Argonauti, protože tam mě tak vychovali.

    V čem a jak by bylo podle vás potřeba v dnešní době podporovat děti a mládež?
    U dětí ohrožených je třeba pomoct proto, aby z nich nevyrostli ohrožení dospělí. U dětí všeobecně – vždycky bylo třeba starat se o děti. Dát jim vzor a příklad. U dnešních dětí bych ani nekladl důraz na to, jaká mají práva, spíš se jim snažil vštípit, že existuje i odpovědnost. Já bych podporoval živé místo elektronického a citové místo rozumového. A něco vyššího místo spotřebního. Zní to možná staromódně, ale mám pocit, že váhy dnešního světa jsou vychýleny příliš jedním směrem a je potřeba najít zase rovnováhu.

    Zapojujete se i v dalších oblastech, zejména je o vás slyšet v souvislosti s ochranou životního prostředí. Proč zrovna tato oblast?
    Za to taky může oddíl. Většina ekologů, ať už vědců nebo aktivistů, prošla nějakým podobným oddílem. Nebo jezdili trempovat a na čundr. Je legrace, když někde ty pány profesory potkáte a oni si říkají – Ahoj Akélo, ahoj Hiawatho…, a vzpomínají, jak stavěli latrínu a jak je přitom honili sršáni.

    Co říkáte na názor „hlasu lidu“ : Stejně s tím nic nenadělám? Stejně si udělají, co budou chtít?
    Oni si dělají, co chtějí, protože my jim to dovolíme. Jo, je možný, že jsou naše snahy marné. Ale aspoň si budu moct jednou říct – udělal jsem všechno, co šlo. Neseděl jsem jen s rukama v klíně a nežvanil jsem u piva. Ale vezměte si schody v metru. Vpravo se stojí, vlevo se chodí. Stačí jeden, co si stoupne vlevo, a chodit se nemusí. Ovšem ještě víc záleží na prvním člověku, co dojde za toho stojícího vlevo. Když se taky zastaví, levá strana se ucpe. Když řekne – s dovolením, ten stojící uhne a celá levá strana je volná. Na jednotlivci strašně záleží.

    Co pokládáte v současné době za zvlášť potřebné pro rozvoj občanské společnosti?
    Teda to jsou těžký otázky… To já nevím. Vím jen jedno – jestli chci, aby se něco změnilo, musím zamakat nejdřív na sobě.

    Proč jste se rozhodl stát se patronem naší soutěže Brána k druhým?
    Protože se jistá paní Šimková tak dlouho snažila, až mě k tomu dokopala 🙂 Vidíte, pak že jedinec nic nedokáže! Jenom se musí chtít!

    Autoři