Stopy vedou k Ivančeně

V roce stého výročí založení českého skautingu vydal Junák – svaz skautů a skautek ČR, TDC Praha, jako svou 164. publikaci knihu s názvem: „Stopy vedou k Ivančeně“. Autorkou je Jitka Radkovičová, vůdkyně oddílu, skautka Tiki. Její kniha vyšla jen v malém nákladu. Škoda.

Kniha je, po stránce obsahové, pravdivým historickým dokumentem. Exaktně, precizně zpracovaným z archivních dokumentů tajných služeb státních, vojenských i z archivů Gestapa. Autorka však navíc k suchým archivním faktům, „jak to tehdy bylo z jejich pohledu“, přidala výpisy, záznamy ze skautských kronik a osobních zápisníků junáků, z výpovědí očitých svědků, členů chlapecké Jedničky, kteří přežili, a skautek dívčí Jedničky, které hledala po celém světě, aby zaznamenala i to málo, co věděly a pamatovaly si. Její úporné hledání žijících svědků bylo téměř po pěti letech úspěšné. Našla vůdkyni dívčí Jedničky, která po celých 7 let chodila s otevřenýma očima i srdcem s Vláďou Čermákem po jeho odbojových chodnících, aby ho nikdo nepovažoval za ilegálního odbojáře. Ta celá desetiletí mlčela. Promluvila až nyní.

Tím vším a vzájemným porovnáváním všech získaných dokumentů a výpovědí zvýšila autorka historickou pravdivost publikace, i její svěžest, čtivost. „Kniha se čte jedním dechem“ telefonoval mi v květnu zapálený sedmnáctiletý gymnazista, junák pečující v oddílu o vlčata, i jedna neskautka, učitelka češtiny a dějepisu středního věku. A také vůdkyně Svojsíkova oddílu. Přečtěte si tuto knihu a posuďte sami! Je psaná o mladých – pro mladé každého věku. Opravdu.

Publikace má dvě části, dva druhy životních příběhů skautů a skautek v odboji. V první části jsou příběhy jednotlivců, kteří se zapojili někdy na začátku války do „domácího“ odboje, jako spojky zpravodajské ilegální služby a pak byli Gestapem zatčeni, vězněni a odsouzeni, nebo odešli do zahraničí, vstoupili tam do jednotek československé armády, vrátili se po výcviku jako parašutisti zpět, a... Je tu i příběh vojáka – junáka, který přišel již s naší osvobozeneckou armádou a převedl tanky kratší cestou brodem řeky, který si pamatoval „ze skautu“, protože most byl obsazený německou armádou a bylo by potřeba ho déle dobývat.

Druhá část knihy je však důležitější. Popisuje široce rozvětvenou, různorodou odbojovou činnost chlapců z Jedničky po celých sedm let války, kterou plánoval, řídil a trojkovým konspiračním systémem přidělovaných služeb chránil skautský vůdce Jedničky Vladimír Čermák. Introvertní začínající vysokoškolák, muzikant – klavírista, organizátor malých i velkých her a služeb v oddílu, zručný šermíř. Ten na začátku bojů za svobodu naší vlasti měl jen - nebo už - 19 let, a přesto, nebo právě proto vybudoval a řídil po čas celé války velký a ve stoleté historii našeho skautingu ojedinělý počin junácké „služby vlasti v těžké době“.

Zakladatel světového skautského hnutí Baden-Powell ještě před druhou světovou válkou napsal knihu: Rady skautským vůdcům. „Láska k vlasti má velký význam pro zachování odpovědného postoje k a ž d é h o člověka. Udržuje jeho myšlení v rovnováze, dává mu jistotu, že má domovinu, že někam patří... Podstatou lásky k vlasti je však nesporně rozvoj ducha občanského smýšlení a až to tvoří podklad pro vnější projevy... Služba jiným, oběť, ochota sloužit, dokazuje pohotovost k službě vlasti. A v případě potřeby i pohotovost k její obraně před cizí mocností, co je povinností každého občana.“
Chlapci z Jedničky nebojovali proti okupantům své vlasti se zbraní v ruce. I když by se to nejednomu z nich zdálo heroické. Obstarávali však zbraně, výbušniny, kreslili mapy a zaznamenávali do nich místa, kde byla nepřátelská kasárna, továrny na výrobu zbraní, kudy a kdy pojedou transporty zásob pro frontu, obstarávali pro partyzány potravinové lístky, aby v horách neumřeli hlady, peníze, léky, obvazový materiál, deky..., převáděli významné osobnosti i vojáky, důstojníky, uprchlíky z vězení a transportů, i skrývajícího se židovského chlapce, přes hranice... Tak zachránili život stovkám neznámých bližních. Tehdy se tomu mezi skauty neříkalo: hrdinství! Spíše: služba – heslo dospělých, činovníků, nebo i mladých skautů, kteří po válce byli již v službě vycvičení.

Snad ještě jednu zvláštnost třeba připomenout. Skautský vůdce plánuje i budoucnost. Vláďa naplánoval rozvoj budoucích, poválečných skautských oddílů, kterou přísně oddělil od práce skupiny odbojářů hned po rozpuštění Junáka. Skautská výchova pokračovala dále pod povoleným Klubem českých turistů – tehdy známým jako Káčata. A když fašisti přitvrdili a založili Kuratorium, které mělo řídit a usměrňovat povinné poněmčování českých dětí od 10 do 18 let, převzal tuto úlohu, po domluvě s Vláďou Čermákem, Lubomír Motan s bývalými rádci z Jedničky, kteří již pomáhali při výchově Káčat. Výchova v Kuratoriu byla v rukou junáků. Přečtěte si to! Tam děti nejednou skládali slib do Vláďových rukou.
Mysleli jsme na to všechno, co bylo, v létě 1946 na ostravském náměstí. Co nám válka dala a co nám vzala. Stálo tam šest tisíc skautů ze Slezské a Moravské Ostravy a okolí a skládalo nebo obnovovalo si svůj skautský slib do rukou slezské župní náčelní Jaryny Štěpánkové a slezského župního náčelníka Lumy Jedličky, za přítomnosti prezidenta osvobozené republiky Dr. E. Beneše a jeho manželky. Šest tisíc junáků a skautek.

Mohyla na Ivančeně na paměť odboje slezských junáků je mnohým známá. Mnozí k ní putovali anebo znají alespoň tradici skautských a trampských poutí k mohyle pod vrcholem Lysé hory v Beskydech. Kniha Jitky Radkovičové - Tiki odkrývá však daleko víc.
Čtěte, přesvědčte se, přemýšlejte, jak se z obyčejných dospívajících chlapců a děvčat stávají i dlouho utajení hrdinové...

Knihu je možno objednat na:
http://obchod.skaut.cz/publikace/skautskahistorie/stopyvedoukivancene?ItemIdx=0

Zdroj: Kmenové noviny OS, redakčně kráceno