Tébiové opět v akci aneb Tábor Duhy Tuláci Olomouc

Sačemové přivádějí své rody (letos to jsou Mačigengové s Tarzanem, Wappo s Šany, Suraguro s Dýdou a Čoktoové s Hoganem), náčelník si spokojeně mne ruce, že nám ta kouzelná noc vyšla, a vědma předvádí své první Wanagi – vidění. A i když jsme při včerejších hrách byli „obdarováni slovem“, většina z nás jí vůbec, ale vůbec nerozumí. (Na táborovou mluvu lakotsko-hanáckou si musíme prostě ještě zvyknout.) Kdybychom jen bývali byli rozuměli…

Po snídani jsou tu Práce nebo-li Makačá ( jak jinak než brambory – Kobzačá, „dřevo les“ – Čan čontanka, „dřevo tábor“ – Čan owanka). Tahle slovíčka brzy perfektně ovládáme, protože se melou dokola každý den, jen bojovníci se střídají. Každý si musí zkusit pracovat s nožem, pilou i sekerou. I ti nejmenší. Co by to bylo jinak za táborníky, tedy indiány, že? Práce napoprvé dopadly úspěšně, chytli se i nováčci a na oběd je nachystáno. Po sváče tu jsou „Praxe“ (Woečonpi) – střílení ze vzduchovky, z luku a zdravověda (alias Mazakan, Itazipa a Šamaní), dobrý obídek, nedobrý poledňák. Kromě „starých“ netouží odpočívat nikdo, ale oni tu jsou o pár dnů dřív a dala jim zabrat stavba tábora, tak je necháváme. Klid ovšem zvládá málokdo, tak jsme natěšení…

A konečně do lesa na hry, program má Čoki. Včera jsme si hrami vybojovali totemová zvířata a rodové barvy. Dnes procházíme zkouškami zdatnosti, protože indián byl velice obratný, šikovný, dobrý lovec, uměl se maskovat, dokázal vidět a nebýt viděn atakdál…
Na sváču se vracíme z lesa zase do tábora, ale ouha…! Sotva byl dostavěn, už je vypleněn?! Všechno je zde vzhůru nohama. „Co to je? Pojďte honem, něco se stalo,“ tak nějak pobízejí sačemové své uloudané bojovníky... Teda, trochu brzo na letecký den (oblíbenou to razii zoufalého táborového zdravotníka, který vyčerpal již veškeré mírné donucovací prostředky jak dosáhnout alespoň minimálního stupně kulturnosti v příbytcích táborníků)...

Nikde nikdo, tož stojíme a zíráme. A hlava to nebere. Tu se z křovin vyřítí náš šaman Linda. A zoufale líčí, co se stalo. Vyčítá nám, že jsme opustili tábor a nechali ho bez bojovníků. Taková hrůza, a on tu zůstal sám; všechno to viděl, a nemohl nic dělat, musel se schovat… Hrdina! (Trochu divné, zůstávalo tu přece vedení tábora...) A Linda běduje, naříká: „Stovka Španělů, celá kavalérie sem vtrhla, všecko nám sebrali – jídlo, kožešiny, zbraně, koně, všechno, dokonce i Starého moudrého šamana odvlekli…“
A mele pořád dokola.

Od lesa přichází náčelník kmene s Malou náčelnicí a stařešiny, v ruce luky a šípy, kráčejí si v klídku, pohodička, prý jdou z lovu (a pak že za to můžeme my, že jsme tábor neohlídali. Šaman si poletuje po lukách a sbírá bylinky a náčelnictvo si někde loví, přitom nenese žádného bizona, ba ani lišku neulovili). Šaman znovu náčelníkovi kmene líčí vše, co se tu událo, znovu běduje, vyčítá a líčí hrůznou budoucnost Tébiů. Přišli jsme přece o šamana, moudrého kouzelníka, který po mnoho desítek let chránil svou tajemnou silou celý kmen, ó běda, běda Tébiům…!

Náčelník, který už ledacos zažil a v čele svého kmene čelil již mnohým nebezpečenstvím, zhodnotí rychle situaci, nenechá se vyvést z klidu a rozhodne: „Tébiové jsou silný národ. Ani takováto pohroma je nezlomí. Znovu postaví svůj tábor, znovu postaví své ohrady, znovu naloví dostatek zvěře, aby měli zásoby masa, kožešin i kůží, ženy ušijí nová týpí, muži vyrobí nové šípy, naloví si nové koně. Tébiové jsou stateční, odvážní, vytrvalí! Neopustíme svůj domov, kde žijeme už od dávnověku. Pak Tébiové najdou i svého Starého moudrého šamana a potrestají bledou tvář. Tébiové budou opět silní. Tak rozhodl Velký Bigowatha.“ Náčelník mluví rozvážně, přesvědčivě, skoro jako doopravdy. Malí bojovníci čučí, velcí už vědí – žádný „letecký den“, začala celotáborovka.
Jó, kdybychom nezapomněli ta lakotská slovíčka, pak bychom rozuměli rannímu Wanagi…!

A taky jo. Po chvilce rozpačitého ticha (náčelnictvo očekávalo spontánní pokřik bojovníků jako že jo, že se nedáme nebo tak něco) odvádí Malá náčelnice Luciperka bojovníky k rodovým kůžím (nástěnkám) a vysvětluje pravidla hry. Zdá se, že rody chápou, tedy aspoň ti nejstarší: náš táborový život bude spočívat v tom, že rody i jednotlivci budou získávat potřebné suroviny – dřevo, kámen, hlínu, kožešiny, vodu a zlato – budou si stavět nový tábor a přitom budou muset nakrmit své bojovníky. A taky budou dostávat „indicie“, které tak nějak zvláštně přicházejí přímo od uneseného šamana a mají pomoci ho někdy najít. Snad se to vše do konce táborových dnů stihne.

Jednodušeji řečeno: je mapa (letos se teda opravdu Luciperce povedla), na mapě jsou vyznačena různá naleziště surovin (těžba hlíny, kamene, zlata), je tu les (dřevo), řeka (voda) i lovecký ráj se spoustou zvěře (kůže). Každý má svou figurku indiána. Ráno si tento „každý“ zapíchne svou figurku do některého z nalezišť, prostě si tipne... U poradní skály (zde se každé ráno schází celý kmen) se vylosuje některá ze surovin a pokud bojovník předchozího dne získal v bodování minimálně pět bodů a správně tipoval, je surovina jeho. Za každý další bod nad pět má další surovinu a to vše získává pro svůj rod. Rody si vyrobí mapky svých území a na nich pak ze získaných surovin staví svůj rodový tábor. (Předem je stanoveno, kolik kůží musí mít na týpí, kolik kamenů na ohniště, dřeva na ohrady atd.) Tak jsou motivování jak jednotlivci, tak i celý rod k maximálním výkonům a je to hezky vidět. Bodovací tabulky s čísly pro přehlednost i kontrolu samozřejmě zůstávají.

Rodové body (umístění v hrách), zase umožňují rodům „nakrmit“ své indiány, je-li bodíků málo, je málo i potravy a rod musí odevzdat nějakou ze získaných surovin, aby bojovníci neumřeli hlady. A ještě jedna „specoška“, kterou připravila Katóba. Podle umístění v hrách si rody losují indicii od šamana. Oceňování probíhá večer u poradního ohně a indicii získávají první dva vítězné rody. Zatím nevědí co s nimi – vždy je to jen číslo a něco (třeba 5 a borová šiška...)?! Tyto indicie pomohou rodům až při závěrečné hře. Kdo má nejvíc indicií, má velmi usnadněné pátrání po Starém moudrém šamanovi...

Závěrečná hra, tak to je naše „třešnička na dortu“. Tradičně probíhá ve velkém prostoru laškovských lesů a trvá celé odpoledne. (Závěrečné hry jsou z tvůrčí dílny Bigoňka a Páji, letos přispěli i Buk s Čoki, Luciper a Katóba. Milujeme je a všichni se na ně děsně těší. Každý rok je jiná a vždy lepší a lepší. A když ji někdo, starý nebo malý, nemůže z nějakého důvodu hrát, je z toho opravdu moc nešťastný…)

A tak se rozbíhají táborové dny jeden za druhým, Tébiové loví, bojují, trénují různé dovednosti a na rodových mapkách staví svůj rodový tábor. Počasí je sice deštivější než v předchozích letech, bláta je taky trochu víc, než je milo, ale bojujeme s tím statečně, při hrách stejně jako o bodíky rodů i jednotlivců. Když se déšť trochu umoudří, dostává se i na lasování a lakros, odléváme stopy, a jednou mohou proběhnout dokonce i oblíbené vodní hry (dva dny nám na táboře i svítí sluníčko!). Rozjíždí se Plnění (odznaky odborností), proběhne oddílový slib (který nám sice do indiánského koloritu moc nezapadá, ale kouzlo slibového ohně tyto nedostatky zakrývá a ta spontánní radost malých „novopečených“ Tuláčat, to nám i Velký Kawa musí odpustit). Dokonce za námi přijíždí bílá žena z rodu Shunkawakhan (Koček) a učí nás pracovat s hlínou, kterou nám také vypálí v keramické peci, takže si domů většina z nás odváží krásné hliněné placky s obrázkem indiána nebo totemové zvíře oné ženy – hliněnou kočku. Krom toho v Tapa sa (Ručnění) vyrábíme bubínky, šperky, obrázky ubrouskovou metodou , drátkujeme... Samozřejmě se i sportovalo – indiánská házená, ringo a asi nejdramatičtější byl zápas v lakrosu pod vedením divoké šamanky Haka. Hodně se zpívalo s kytaram a opravdu moc jsme se nasmáli u závěrečného ohně při scénkách jednotlivých rodů…

Také jsme (konečně) předali dost odborek a dosáhlo se i na Mistrovský tábornický stupeň (poprvé v historii našeho oddílu), vybojovala si ho Luciper. Udělovali jsme i Březové lístky – zelené, světle modré, ale i dva 9. stupně, což je za dvacet let budování naší Tulácké pyramidy nejvyšší udělený stupeň. Byl předán Bigoňkovi a Olišce jako ocenění od současných i bývalých členů oddílu, ale i mimoddílových přátel z Duhy. Takže tu bylo i velké dojetí… Asi si teď nevzpomenu úplně na všechno, co jsme prožili, bylo toho fakt hodně a ještě víc, co jsme vůbec nestihli.

Pyšná jsem na naše nejmladší bojovníky, na „malochy“, kteří byli poprvé na táboře, poprvé bez mámy a všechno suprově zvládali, i to stýskání. Jsem pyšná na naše owačiry – instruktory (Drozd, Paha, Pavouk, Majkl), poprvé jsou jimi Tuláci ještě „školou povinní“, a jsou skutečně tou pravou rukou svých vůdců sačemů. Vybrali jsme dobře. Jsem pyšná na naše sačemy, nezklamali. A to děvčata Šany a Dýda jsou v těchto funkcích poprvé. Jsem pyšná na naše stařešiny, šamany a náčelníky, „kuchuše“, i noční strážce, kteří v noci strážili a přes den všude pomáhali.

Všichni tihle makali na jedničku s hvězdičkou. Dělali, co bylo třeba, dělali i víc, bez ohledu na „funkční“ zařazení, únavu či fyzickou zdatnost. (Chlapské či babské práce se u nás už dávno nerozlišují.) Zásluhou všech těchto lidiček byl letošní tábor super. Každý z nich tu nechal kus sebe. Zejména závěr tábora („přívaláky“ a dramatické bourání, sušení a úklid) ukázal, že jsme dobrý tým a že dokážeme skutečně hodně! Praví Tébiové! Prostě to už máme v krvi. S tím nic nenaděláš.
Nechtělo se končit. Nechtělo se zpět do civilizace. Když večer usínám, vidím náš Tanec loučí a  píseň “Zhaba iba iba hée, zhaba iba iba he“ mi pořád ještě zní v uších. Škoda, že zas až za rok…