Michala Kateřina Rocmanová Máte také doma svého zvířecího mazlíčka? Jestli ano, pak tušíte, o čem bude řeč. Jestli ne, o mnoho přicházíte.

    Když jsem byla malá, žadonila jsem – jako asi všechny děti – o nějaké domácí zvířátko. Nakonec jsem to usmlouvala na želvu. Vydržela to s námi při dobrém zdraví přes dvacet let. Ale byl to kompromis – s želvou nebo rybičkami se moc nepomazlíte…
    A tak, když moje děti přišly s koťátkem, už u nás zůstalo. Už je to víc než deset let, a za tu dobu přibylo několik dalších kočičích kámošů.

    Nedávno se k nám přistěhovala dvě mourovatá koťátka. Drobečci, zlatíčka, mazlíci. Prý „na pár dnů“, než si kamarád najde byt. Pochopitelně, že ale náš byt je tím pádem už několik týdnů vzhůru nohama. Šílené honičky jsou na denním pořádku, šplhání po záclonách, tu a tam něco letí z poliček dolů, ráno člověk najde v kredenci ožužlané rohlíky… Dráčata.
    O úsměvy s nimi ale není nouze.
    Nejmladší dcera má na stolku velký hrníček s různými cetkami a šperky. Onehdy vidí mourovatý čumáček zabořený do toho hrníčku. S jistotou vylovil náušnici a hurá pryč. Dcera skokem za ním, ale kdeže – číča se zastavila na druhém konci pokoje, vrhla na ni vítězoslavný pohled „hele, mám!“ a prchala dál. Nakonec byla ulovena, vyplísněna, a náušnice putovala zpátky do hrnka. Netrvalo ani minutu, a chlupatá hlava se objevila nad hrníčkem s úsměvem od ucha k uchu: „Já si tu náušničku zase pučim, jóóó?“
    Tak o tyhle radosti vy, co mazlíčky nemáte, přicházíte.

    Michala Kateřina Rocmanová
    P.S. Shodou okolností(?) měla ta náušnice tvar kočky 🙂

    Autor