Soul: Vstupní brána královského paláce z druhé strany, v pozadí budova úřadu vládyLetos v srpnu jsem měla možnost jako členka Youth Exchange Programu mezi Koreou a Českou republikou, zúčastnit se cesty do Jižní Koreje. „Mladická delegace z České republiky na pozvání Korejské vlády“ – jak hlásal nápis na našem autobuse, krásně sestavený naší průvodkyní, česky mluvící Korejkou Čong, se skládala z deseti zástupců organizací zastřešených Českou radou dětí a mládeže (ČRDM).

    Soulská radnice v centru města Svou návštěvu jsme započali u českého velvyslance v Soulu, který nás seznámil se zvyklostmi a tradicemi Korejců, pokračovali jsme návštěvou v sídle korejské vlády, v kanceláři odboru mládeže. Všechny korejské organizace pracující s dětmi a mládeží jsou řízeny a financovány vládou. Například skauti fungují jako jeden z mnoha volitelných zájmových kroužků ve škole a vedoucími jsou učitelé. Navštívili jsme sídlo skautů a dále Národní korejské centrum mládeže – rozsáhlý komplex pro mládež se všemi vymoženostmi od hvězdárny, přes atletický stadion, klášter, hipodrom, kino a divadlo až po stanový tábor. Zajímavá byla návštěva Haja Centra – střediska výuky alternativní kultury, prohlídka Korejské Národní univerzity umění či exkurze v Samsung Electronics.

    Korejci tráví většinu času v práci, po práci jdou s kolegy z práce na večeři, účastní se pracovních večírků, jezdí s kolegy z práce na dovolenou a všichni společně bydlí na sídlišti, kde si jejich děti hrají s dětmi kolegů z práce.
    Na návštěvě v hostitelské rodině (tradiční kroj)Jeden celý den jsme trávili v korejské domácnosti, což byla výborná příležitost pochopit tamní mentalitu. Soulská věž - nejvyšší stavba v Soulu; při dobrých podminkach lze dohlédnout až do Severní KorejeTeprve tady jsem si uvědomila, jak jsou naše světy na pohled podobné, a přitom tak odlišné. Naše hostitelka mluvila docela obstojně anglicky, naučila se to prý z rádia, pak uměla ještě čínsky a trochu japonsky (anglicky se tu domluvíte velmi obtížně, se starší generací výjimečně, s mladší obstojněji). Při prohlížení fotek z táborů se zarazila nad fotkou dětí v indiánských oblečcích a podivila se, že žijí indiáni v Evropě; myslela, že dříve sice žili v Severní Americe, ale i tam se už přece asimilovali… Vyprávěli jsme jí o Karlu Mayovi, ale myslím, že to moc nepochopila.

    Elektrické vedení v Soulu - vše vedeno horemObrázek z muzea toalet v SouluVyspělost technologií jsme postřehli už při příjezdu na letišti, když se nechytil ani jeden z našich „moderních“ mobilů. Každý Korejec třímá v ruce mobil, ve kterém si může pouštět filmy, sledovat sportovní přenosy nebo oblíbené seriály, fotit se ze všech stran, platit v obchodě a ovládat uklízecího robota. Vize měst budoucnosti se zde uvádí v realitu, staví se zde stavby nerůznějších stylů, barev a tvarů.

    Staré město (Soul)Byli jsme dokonce i na turistickém pochodu. Vyjeli jsme kousek za Soul, do nadmořské výšky asi 150 metrů, kde začínal národní park Bukhan. Připadala jsem si tam jako ve švýcarské horské vesničce; ušli jsme asi jeden kilometr a pak se vrátili zpátky. Měli jsme skvělého průvodce, mistra hry na listí a znalce korejské flóry, takže jsme si odnesli plno pěkných poznatků. Měli jsme štěstí, že byl všední den: potkali jsme jen pár čilých důchodců – v neděli stojí na stezce fronty korejských rodin na výletě.

    V buddhistickém klášteře NaesosaNezapomenutelné zážitky jsme si odvezli z budhistického kláštera Naesosa, kde jsme strávili několik hodin – lepením lampionů, učením se základům meditace a meditací samotnou, snídaní – asi nejdelší v mém životě, příprava nádobí a servírování trvalo bezmála hodinu a konzumace byla pro někoho možná dost traumatizujícím zážitkem, dle hesla ani zrnko nesmí přijít nazmar, museli jsme vypít i vodu po mytí nádobí.

    Ulička starého města v SouluKorejci jsou hrdí na své památky. Bohužel jim jich moc nezůstalo: co nezničili Japonci, to zničila Korejská válka. Mají bohatou kulturu, obzvláště hudbu – měli jsme příležitost zahrát si na tradiční nástroje i vyzkoušet si tradiční korejské kroje. A také se naučit korejskému stolování a okusit tradiční pokrmy. Hlavně kimči – zkvašenou listovou zeleninu okořeněnou pálivou paprikou – podávané jako příloha úplně ke každému jídlu. V žádné korejské domácnosti nechybí „kimčovač“, přístroj velký asi jako pračka.

    Staré město (Soul)Dlouho jsme dumali nad tím, proč zde jezdí pouze auta šedé, černé, bílé a stříbrné barvy; dozvěděli jsme se, že je to tradice: kdo má auto jiné barvy, je něčím výjimečný – a tyto auta jsou dražší…
    Z Koreje jsem si odvezla spoustu nezapomenutelných zážitků. Jedině škoda, že jsme nepoznali blíže, jak místní organizace fungují v praxi. Až na letišti při odjezdu jsme potkali skautíky, kteří vypadali, že jedou na výpravu. Jeli na víkend do Číny.

    Markéta Kučerová, TOM 9922 Arachne, Praha

    Autor