Radka Páleníková Připadá mi, že některé děti si občas pletou tábor s rodinnou rekreací ve stylu – dělám si co a jak chci – vždyť mám prázdniny. Budíček v sedm? Nechci! Koupání po malých skupinkách? Nebaví. Vařte si co chcete, ale oběd bez hranolků, pizzy a hamburgerů nejím. Polední klid? Vždyť se mi zrovna tolik chce lítat venku! A kdy už bude pořádný rozchod? Rozumíte, rozchod aspoň na dvě tři hodinky, pokud možno v co největším městě. Napadá mne co takhle připravit tábor s budíčkem krátce před polednem, výběr z pěti jídel, a pak už jen ten vysněný, vytoužený, kýžený rozchod. To by byl tábor! Tábor Rozchod. A ještě lépe – pak by následovalo dlouhé osobní volno. Sladké nicnedělání. Ale nakonec stejně přijde poslední večer u posledního táborového ohně, zas (pokolikáté už?) hučí Niagára, v nohách máme tisíc mil a cítíme smutek, že za pár hodin se rozprchneme zase každý někam jinam. V mobilech přibyla nová čísla, něco fotek a v srdcích vzpomínky. Jen asi nebudou patřit těm tolik kýženým rozchodům po náměstích, ale spíš chvílím, kdy se dělo něco, co z počáteční skupinky nesourodých jedinců vytvořilo během pár dní prima partu. Vždyť na nicnedělání a bloumání po krámech se vzpomíná dost špatně. Ale přece jen, nemohl by ještě ten poslední táborový den být aspoň docela malý rozchod? Vždyť v té drogerii na náměstí mají tak báječné věci!

    Autor